Irán: Elborz, Zágros a Persie
Skoro před 40 lety – v roce 1975 – vyšla kniha Ivana Bičíka a Miroslava Krůty „Cílem je Zágros“. Tehdy do Íránu – Persie – jela expedice horolezců a přírodovědců z Přírodovědecké fakulty, z mého mateřského horolezeckého oddílu Slávia Přírodní vědy. Účastnili se jí Gustav Ginzel, Béda Mlčoch, Jan Beaufort, Ivan Bičík, Jan Kalvoda, Petr Polák, Miroslav Krůta, Tomáš Krůta, Milan Drábek a Jiří Fiedler. Jelo se z Prahy Tatrou 138…
Doba poskočila a spřátelená země se ocitla na „osa zla“. Když se objevil nápad vyrazit do Íránu, považoval jsem něco takového za bláznovství, samozřejmě pod vlivem dezinformujících médií: "Tam nás zavřou, zastřelej, donutí přijmout islám a kdovíco ještě."
Jenže odmítněte takovou nabídku! Ukázalo se, že hornatý Írán je báječná země milých a vstřícných lidí, země plná úžasných a opečovávaných památek. To, co zabralo před 40 lety několik měsíců, se dá v trysku pořídit za čtrnáct dní. Když sedne počasí, patří nejvyšší íránská hora – Demávend – k snadným pětitisícovkám a aklimatizovat se člověk může na druhé straně země, na čtyřtisícovkách v pohoří Zágros.
Chyba by se ale přeci jen našla – šírázské víno si v zemi básníků, růží a vína nedáte, ale až tak velké neštěstí to není.:-)
23. května 2013 od 20 hodin se s vámi o zážitky z Teheránu, Komu, Esfahánu, Šírázu, Persepolis, Jazdu, a samozřejmě z Demávandu a pohoří Zágros podělí RNDr. Standa Vaněk.
