ROZHOVOR S DEKADENTFABRIK OD MARKA TOMANA
Se spadlou čelistí – DekadentFabrik a 21. srpen 1968 v Crossu
Když jsem si v programu Crossu přečetl „Projekt August 68“, měl jsem nejdřív pocit, že půjde o nějakou německou kapelu. Ale jasně – byl to koncert DekadentFabrik k výročí srpnové okupace v roce 1968. Na plátně za nimi běžela projekce méně známých dokumentů z těch dnů. Ponuré obrázky na plátně a hypnotická hudba daly dohromady prazvláštní atmosféru. Návštěvníci koukali na záběry se spadlou čelistí a hudba na ně působila stejně. Však to taky mělo uhrančivost dubu, jestli se tedy dovedete představit dubové rytmy a nad nimi improvizaci. Jenom se v Crossu tentokrát zrovna moc netančilo.
DekandetFabrik tvoří čtyři osobnosti (pořadí podle časové posloupnosti rozhovorů…):
1) Ivan Bierhanzl:
Hrajete před plátnem, na kterém běží projekce. Jde o něco mimořádného?
Všechny koncerty máme spojené s projekcí, pokud je to technicky možné. Ty projekce jsou většinou abstraktní, vždy jsou ale tematicky zaměřené. V roce 2011 jsme například vystoupili ve významné moskevské Galerii moderního umění (MMOMA). Bylo to v rámci festivalu. V Galerii bratří Lumiérů byla výstava fotografií J. Koudelky z okupace v roce 1968, tam ta souvislost byla jasná. Stejný program představíme dnes v Crossu.
Jak na to publikum v Moskvě reagovalo?
Přišla tam spousta mladých Rusů, kteří o okupaci nic nevěděli, ale také lidi z kulturní sféry, lidi z rozhlasu, televize, básníci, spisovatelé.
Takže hlavně intelektuálové?
Jo. Rusko je ale obrovské; to, co je tady pro deset lidí, tam zaujme tisícovku. Vytvářejí větší, silnější skupinu, která je pak taky pod větším tlakem.
Jak souvisí hraní s DekadentFabrik s tvými hudebními aktivitami, spjatými s undergroundem?
U mě je to hodně osobní, na undegroundu jsem v 70.-80. letech vyrůstal. Pořizoval jsem tehdy nahrávky Plastic People of the Universe a DG 307 – skončili jsme v době akce StB proti undergroundu s názvem Asanace. V polovině 80. let vznikl Agon Orchestra, nebyli jsme zakázaní, ale ani jsme nebyli oficiální kapela. Hráli jsme Cage, Glasse… bylo to logické vyústění mého předchozího hudebního vývoje. V roce 2001 jsem začal hrát s Plastiky, spojili jsme se s Agon Orchestra ve společných programech Pašijové hry a Obešel já polí pět. Roku 2008 jsem odešel od PPU, zkrachovala mi firma zaštiťující Agon – a teď už chci jenom dělat muziku, která mě baví. Proto teď hraju v DG 307, v MCH Bandu, v Dekandet Fabnrik a jinde, a je to zábavný.
Navazuje DekandetFabrik na underground?
Já bych to řekl jinak: Co je dneska underground? Asi nějaké trash metalové kapely. Nikdy jsem pojem „underground“ nepoužíval, je to jenom škatulka.
2) Otto M. Urban:
Na začátku 90. let mě zaujaly projekty propojující živé hraní s elektronikou jako N. P. Molvaer a další muzikanti z norského new jazzu. Šlo o spojení jazzu s novým vnímáním basů, elektroniky, samplů. O něco podobného jde v DekandetFabrik, kde můžu prostřednictvím samplů tu hudbu bezprostředně ovlivňovat. Důležité jsou ty beaty, které jsou někdy až dubové. (Jinak děláme teď novou desku, která se mixuje a bude v limitované edici na vinylu.) V samplech používáme hlasy osob, které jsou tematicky spojené s našimi projekty, jako jsou W. Burroughs a D. Lynch. Svou roli hraje taky to, že půlka kapely jsou hudebníci, druhou půlku tvoří malíř a historik umění. Zajímá mě, když hudbu dělají lidi s výtvarným zázemím. K našemu hudebnímu stylu patří taky to, že nemáme zkoušky.
3) Mikoláš Chadima:
(V reakci na předchozí odpověď): Kytaristu, který chtěl zkoušet, jsme vyrazili.
V čem se liší hudba DekadentFabrik od tvých předchozích hudebních projektů?
Že bubeník neujíždí…?
Když si vezmu, jakou roli v tom hraje elektronický základ, není ta hudba nakonec podobná technu?
Co je to techno? Ne, já fakt nemůžu říct, že bych dnešní hudbu nějak soustavně sledoval. Pop music mě nezajímá v žádném případě. Pouštím si starší věci, z rockových okrajů avantgardy. Dělám hodně improvising, to je komponování v reálném čase. A o to jde i tady. David udělá grunt a my to pak doplníme. Improvizované hraní bylo důležité i v MCH bandu. Tady u nás nemá tu tradici, protože je nutné, aby se sešli muzikanti, kteří si sednou. Jako to mám teďka já se Slovákem Julo Fujakem ( hraje na preparované piáno), s nímž vystupuju. U improvizované hudby jsme si sedli v 70. letech s Kilhets, povedlo se to, jenže jakmile někteří muzikanti emigrovali, skončilo to. A na další podobně naladěné člověk čeká roky. Tady nebyl free jazz jako v Anglii, tam má tahle hudba festivaly, ale tady ne. Davida Cajthamla a jeho bráchu jsme jako mladé pankáče (Energie G) přizvali na poslední koncert Kilhets. Na začátku byla pětačtyřicetiminutová pauza, pak jsme je „pustili ze řetězu“ a oni sami žasli nad tím, co zahráli. Po letech jsme pak začali spolupracovat v DekadentFabrik. Ale ještě k té improvizaci: když klapne a není to žádná jazzová exhibice, ale intuitivní naladění, tak uděláme ve stejnou chvíli pauzu, nebo ve stejnou chvíli skončíme, a nemusíme se na tom domlouvat.
4) David Cajthaml:
Proč hrajete program k okupaci v roce 1968?
Nechtěli jsme už vlastně tenhle program hrát, ale pokud ano, tak kdy jindy než 21. srpna. Není to běžnej program, je vyloženě pro tenhleten den. To téma je plné emocí, i když každá generace to bere jinak. I každý z nás v kapele k tomu má jiný vztah. Ten pohled se liší už generačně, protože někomu tehdy bylo patnáct, někomu rok. Uvidíme, jak to zabere dnes a tady. Takže je to hodně otevřená věc a může to vyznít na spoustu způsobů.
