ROZHOVOR S VIBRONICS PŘED KONCERTEM V CROSSU OPĚT S MARKEM TOMANEM
Marek Toman: Těžký britský zvuk
- Spolupracoval jsi už se spoustou různých muzikantů. Zdá se, že to patří k tvému stylu. Co tě na společných projektech baví?
+ No, ona je to jamajská tradice, protože všichni mí oblíbení producenti, King Tubby, Coxsone Dodd, Lee Perry, se nespoléhali jenom na sebe a našli si ještě další umělce. Já sám dělám hudbu, ale nezpívám, ani nepíšu texty, přitom v reggae hodně prožívám vokální linky. Takže se taky musím dát s někým dohromady. A měl jsem to štěstí, že jsem pracoval s lidmi, kteří mě inspirovali, jako třeba Michael Prophet…
- Jamajské kořeny dubu jsou jasné, jak ale popsat sound britské dubové scény?
+ Britskou scénu musíš především zařadit do kontextu celé země. Jamajka má úplně jinou historii než Spojené království…
- Propojené to ale je…
+ …to sice ano, jenže Jamajka je velmi malý ostrov v Karibiku, a Spojené království je industrializovaný, západní stát, kde se žije hlavně ve městech. Samozřejmě existují historické souvislosti, tedy britské koloniální impérium, zkušenost s otrokářstvím a tohle všechno, ale lidé na Jamajce a v Británii žijí úplně jinak. Jamajská hudba v sobě vždycky bude mít víc slunečního svitu, a britská hudba bude zase víc ovlivněná deštěm a betonem. Britská hudba totiž vyšla z měst, zato když si jdeš zatancovat na Jamajce, akce bude venku. Na plážích, ve dvorech, na místech, která může být dost drsná, ale nejsou pod střechou. V Británii všechno probíhá uvnitř. U nás pořád prší, je tam zima a tma, a to hudbu ovlivní, takže britský sound je temnější a těžší, intenzivnější, protože takový je vliv prostředí. Rozdíl spočívá taky v technologii. Ve Spojeném království jsou opravdu mohutné soundsystémy s těžkým, intenzivním zvukem, což zase vychází z té odlišné zkušenosti.
- Lepšími technické možnosti tedy znamenají těžší zvuk?
+ Tahle otázka je fakt zajímavá. Funguje to vlastně úplně protikladně. Na Jamajce se spousta hudby dělá v úžasných nahrávacích studiích, ale soundsystémy jsou obvykle dost otřískané, vyrobené na koleni. Zato ve Spojeném království hodně lidí dělá hudbu s opravdu základním vybavením, ovšem soundsystémy jsou daleko větší a na podstatně vyšší technické úrovni. Zkrátka ve Spojeném království jsou dostupnější technologie, a hudba se tam přitom tvoří s punkrockovým nebo undergroundovým přístupem.
- Bydlíš v Leicesteru, jak se tam žije?
+ Leicester beru jako docela unikát, je to hodně národnostně smíšené město, možná to nejpromíchanější v Evropě. Kromě Britů tam žijou Asiati, s mnoha vlastními malými komunitami, taky hodně studentů, jsou tam dvě univerzity, a lidi z Karibiku. Když jsem se do Leicesteru přestěhoval, žil jsem v jakémsi multikulturním ghettu. Tehdy před pětadvaceti lety tam byla karibská komunita hodně silná, a reggae hrálo všude. Reggae v Británii stejně jako jinde v Evropě přitahuje různorodé publikum, takže když jdeš na reggae akci v Leicesteru, uvidíš lidi každého věku a každé etnické skupiny. Sedmnáctiletou Pakistánku, jak stojí vedle sedmnáctiletého Jamajčana, a nic se neděje.
- Opravdu je to takhle idylické?
+ Rasismus existuje všude, i v Leicesteru, ale vytvořila se tam tolerance. I když se hodně lidem tenhle stav věcí možná nelíbí, naučili se ho přijímat.
- Vyhovuje ti spíš vystupování v klubech nebo na festivalech? Cítíš nějaké rozdíly?
+ Vlastně ani ne. Dokud si lidi vystoupení užívají, užívám si ho i já. Bude to znít jako klišé, ale je to pravda: Můžeš hrát na těch nejúžasnějších, největších festivalech, spát v těch nejkrásnějších hotelech, ale když to prostě necítíš, ať už z jakéhokoli důvodu, tak je to k ničemu A pak vystoupíš na nějakém vybydleném místě pro padesát lidí, a zafunguje to. My hrajeme všude, na velkých festivalech a na malinkých akcích, venku, uvnitř, po celé Evropě, a nikdy nevíš, jak se ti na tom místě bude hrát a jak si to užije publikum. Vždycky se snažím očekávat co nejmíň, samozřejmě doufám, že všechno dopadne skvěle, ale… výsledek je pokaždé jiný.
- Jaký pocit máš z vystoupení v České republice?
+Tahle země má pro mě zvláštní význam. Prvně jsem tady vystoupil v devadesátých letech. Začali jsme s hraním v Británii, pak jsme se objevili ve Francii a v Německu, v Holandsku, a potom nám nabídli zahrát si v pražském klubu Roxy. Byla to vlastně naše první cesta někam, kde pro nás tehdy byla Východní Evropa. Vyrostl jsem za Margaret Thatcherové a za studené války, říkali nám, že příští týden nás můžou pozabíjet Rusové. Když jsme já a Echo, můj zpěvák, chodili do školy, tak nám ukazovali videa, kde nás instruovali, co máme dělat, až Rusové zaútočí.
+ Takže poprvé přijet do České republiky, do Východní Evropy, a cítit celou tu atmosféru, pro nás byla opravdu síla. Pak jsme se před nějakými šesti lety dostali do Crossu, který jsme si zamilovali jako bláznivé, úžasné místo. Byli jsme tady už mockrát, seznámili jsme se s United Forces crew a sledovali jsme, jak to tady roste, jak si založili label a jak jdou kupředu. United Forces se teď chystají vydat mou hudbu, takže spolupráce pokračuje.
- Co váš label Scoops?
+ Minulý rok bylo rušno, vydali jsme na Scoops šest singlů (celkem jsme zatím vydali pětačtyřicet desek). Dub se pořád točí hlavně kolem singlů. Takže vyšlo šest desetipalcových vinylů – maxisinglů. A taky se objevilo hodně nahrávek Vibronics na jiných labelech.
+ Jinak vinyly beru jako součást tradice vydávání reggae desek a těší mě, když jsou moje desky v něčí sbírce. Na druhou stranu hlavní je pro mě hudba – pokud není dobrá, tak to vinyl nezachrání.
+ Letos pracuju na dalším albu Vibronics společně s francouzskými Brain Damage. A bude to dubové konceptuální album o zkušenosti vojáků z kolonií v I. světové válce. V britské armádě tehdy bojovali chlapi z Indie a z Karibiku, ve francouzské armádě vojáci ze Senegalu. Britským úřadům se nelíbila představa, že barevní budou střílet na bílé, i kdyby to měli být Němci. Vojáky z Karibiku nakonec poslali do Turecka, protože si řekli, že Turci přece jenom nejsou tak úplně bílí. Madu Messenger, což je další chlapík, se kterým hodně spolupracuju, se zajímá o historii, a napsal texty. Celé to beru jako příležitost udělat něco jinak. Dubová scéna je malá, zůstává docela soudržná, hudba se vyvíjí pomalu (i když takhle to mám rád) – no a tenhle projekt znamená něco nového. A zase je postavený na spolupráci.
- Marek Toman
